Středofrekvenční indukční ohřev obvykle funguje mezi 1 kHz a 10 kHz a nabízí větší hloubku ohřevu vhodnou pro-ohřev nebo povrchové kalení velkých obrobků; naproti tomu vysokofrekvenční indukční ohřev funguje nad 100 kHz s menší hloubkou ohřevu, takže je ideální pro rychlý ohřev nebo místní tepelné zpracování malých součástí.
Technicky nižší frekvence středně-frekvenčního indukčního ohřevu umožňuje hlubší pronikání elektromagnetického pole a rovnoměrnější vnitřní ohřev, což je běžné v procesech vyžadujících hromadný ohřev, jako je kování a odlévání. Naopak vysoká frekvence spojená s vysoko-frekvenčním indukčním ohřevem má za následek výrazný kožní efekt, který koncentruje teplo na povrch obrobku, takže je vhodný pro součásti vyžadující povrchové kalení, jako jsou ozubená kola a ložiska.
Pokud jde o spotřebu energie, zařízení se střední-frekvencí se obvykle vyznačují vyšším jmenovitým výkonem, ale vyšší účinností, takže se dobře- hodí pro nepřetržitou výrobu; zatímco vysokofrekvenční zařízení mohou mít relativně vyšší spotřebu energie, jejich rychlá odezva je předurčuje pro přesné zpracování. Pokud jde o náklady, vysokofrekvenční generátory obvykle vyžadují vyšší počáteční investici kvůli jejich větší technické složitosti.
Pokud jde o průmyslové standardy, středofrekvenční ohřev často vyhovuje normám těžkého-průmyslu, jako je ISO 5826, zatímco vysokofrekvenční systémy musí splňovat specifické bezpečnostní požadavky pro vysokofrekvenční zařízení, jako jsou požadavky uvedené v IEC 60519-1-. Výběr závisí na komplexním posouzení rozměrů obrobku, materiálových vlastností (jako je vliv Curieho bodu v magnetických materiálech) a požadavků na výrobní cyklus. Například středofrekvenční ohřev se běžně volí pro kalení automobilových klikových hřídelí, zatímco vysokofrekvenční ohřev je preferován pro svařování komponent hodinek.
